Identifikační obětiny

Obětiny byly předměty, které lidé v různých kulturách obětovali svým bohům. Mohlo se jednat, o jídlo, řemeslné výrobky, vzácné suroviny nebo předměty, které měly něco zastupovat – tzv. identifikační obětiny.

Identifikační obětiny byly drobné trojrozměrné plastiky z nejrůznějších materiálů (vosku, hlíny, kamene, dřeva, železa, cínu, olova, ale také stříbra a zlata) představující napodobeniny lidských a zvířecích postav, nemocných orgánů a končetin, rostlin, staveb či věcí denní potřeby. Mezi nejčastější podle dochovaných pramenů patřily obětiny očí, rukou, kyčlí, ňader, srdcí, dále se hojně vyskytovaly uši, nosy, tváře, rty, palce a zároveň i „sošky“ zvířat.

Obětina očí z vosku.

Nejstarší formy obětování prostřednictvím identifikačních obětin za použití nejrůznějších materiálů jsou známy ze starověkého Egypta. Máme mnoho nálezů taktéž ze starověkého Řecka, Říma, od Germánů a z celého období středověku a novověku až po začátek 20. století. Zřejmě se věřilo, že bohové s větší pravděpodobností přihlédnou k jejich problémům a přáním, budou-li jim obětovány hmotné, tedy „skutečné“ podoby těchto lidských tužeb či díků. Křesťanství instituci votivních darů převzalo a do určité míry i dále rozvinulo. Zejména víru ve společenství svatých, kteří skrze prostor a čas mohou být lidem na zemi prospěšní, tedy pomáhat jim svými přímluvami u samotného Boha. Nicméně výsadní postavení mezi „svatými přímluvci“ získala velmi záhy Panna Maria, jako všemohoucí přímluvkyně a zprostředkovatelka mezi nebem a zemí, které věřící projevovali největší důvěru a lásku.

Ruka z vosku.

Oběť většinou bývala spojena s cestou k některému ze známých poutních míst, tzn. na místo velké náboženské tradice, místo spojené s nějakými zázraky (zejména s mocí léčit a uzdravovat po tělesné i duševní stránce) apod. V chrámu poutník danému světci obětoval s k tomu účelu danou modlitbou nějaký předmět. Velmi často šlo o předmět pro takový případ speciálně zhotovený. Oběť měla tím větší účinnost, čím větší bylo strádání poutníka a také čím dražší či vzácnější obětina byla. Větší síla se přisuzovala obětina vlastnoručně zhotoveným. Pouť sama o sobě mohla být také obětí.

Ať už věřící obětoval kterémukoli ze světců, význam ponechání obětiny v chrámu spočíval ve víře, že votant tímto způsobem zůstává ve světcově blízkosti i po svém odchodu. Navíc, čím blíže byl jeho dar oltáři, tím spíše zajišťoval, že skrze něj si jej bude připomínat i samotný Kristus během každé mše, které je přítomen v podobě chleba a vína.

Srdce z vosku.

Velmi oblíbené byly identifikační obětiny z vosku. Vosk se dá snadno natvarovat do požadované podoby a zároveň se jednalo o zajímavý materiál, produkovaný včelami, podle tradice „panenským“ hmyzem, který člověk s oblibou pro vzájemný symbolický vztah přirovnával k Panně Marii, Boží rodičce. Voskové obětiny se vyráběly buď po domácku hnětením, nebo ve voskařských dílnách litím do forem.

Zdroj: BLAŽKOVÁ, Lenka. Příbramské voskařství v kulturním a historickém kontextu. Praha 2007. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta . Vedoucí práce Doc. PhDr. Irena Štěpánová, CSc.

Obětiny u nohou Panny Marie. B. Balbín, 1666.

Zpívejme se ŠPERNAKEM: Za obzorem zní

Náš pán je chrabrý a silný, ale také čestný a milosrdný. A právě o tom všem je tato píseň. 

Za obzorem zní

1. Za obzorem zní
řinčení zbraní,
ohně svítí tmou,
boj už se blíží.
Přijde nový den,
krví potřísněn,
zbraně pozvednem,
jak Špernak velí.

Ref: Teď nastal čas,
svůj život v sázku dát
a za pána našeho
směle bojovat.
Sám Špernak stojí
v čele mužů svých,
pravý rytíř statečný
a strážce královny naší.

2. Muži z oceli,
s dvěma krokvemi
na rudých štítech svých,
smrt rozsévají.
Zbroje v slunci žhnou,
však oni neslábnou,
v srdcích víru svou,
spravedlnost brání.

Ref.

3. Světlo uvadá,
nepřítel padá,
překonána jest
zlovolná lest.
Teď zrádce se kaje,
věrnost slibuje,
pan Jakub ctnostný je,
milost daruje, řka:

Ref.2: Teď nastal čas,
svůj život v sázku dát
a za pána nového
směle bojovat.
Sám Špernak stojí
v čele mužů svých,
pravý rytíř statečný
a strážce královny naší.

Nahrávka písně k poslechu a stažení.

Zpívejme se ŠPERNAKEM: Špernakova hřivna stříbra

Další ze špernackých písní, tentokráte o bohatství a štědrosti našeho pána.

Špernakova hřivna stříbra

1. Brzičko ráno za slunce východu,
kdy se ozývají zpěvy ptačí,
dojídají hosté z posledního chodu,
na stolech dívka krásná tančí.

Ref: Von Spernak, von Spernak vysypal svůj vak,
vypadla z něj hřivna stříbra,
bylo jich tucet, než začal noční rej,
tu poslední taky dej.

2. Můžeš ji dát svému kapitánu,
celou noc s tebou pít vydržel.
Věrně ti slouží v boji spravedlivém,
mnoho slávy a cti dost obdržel.

Ref:

3. Můžeš ji dáti rytířům teutonským,
jejich řád mnohé dary přijal.
Bojují na Baltu se zlem pohanským,
vždyť už jsi je tolik obdaroval.

Ref:

4. Můžeš ji dáti bratrům Johanitům,
poutníky léčí a chrání.
Pouto váže vás v službě božím zákonům,
kdo se vyrovná síle vašich zbraní.

Ref:

5. Můžeš ji dáti panu de Quebriac,
vždyť ten má věčně holou prdel,
rezaví mu meč, přilbu má děravou,
z Burgund k nám vozí jenom bordel.

Ref:

6. Pán svou číši dopil, kolem se rozhlédl,
u stolů všem hlava klesá.
Tanečnice krásná směje se vesele,
nebeská je její krása.

Ref:

7. Dívenko krásná, vítej nový den,
lépe než Salome tancuješ.
Dívat se na tebe je jako krásný sen,
odměnou stříbro zasluhuješ.

Ref:

Slova jsou složena na tuto hudbu.

Rozdělávání ohně

Podmínky pro rozdělání ohně

Hoření jako takové je slučování látek s kyslíkem. Pro rozdělání ohně musíme mít k dispozici:

1. látku schopnou hoření
   • troud (seno, práchno, choroš)
   • podpal (chrastí, třísky, březová kůra)
   • palivo (dřevo)
2. kyslík (vzduch)
3. zdroj energie, kterým překročíme zápalnou teplotu

Zápalná teplota je teplota, kterou když překročíte, tak daná látka hoří plamenem. Teď záleží na tom, zda zapalujete otevřeným plamenem či nikoliv. Při otevřeném plameni je potřebná teplota daleko nižší (teplota vzplanutí). Pokud plamen nemáme, musíme látku zahřát více, aby se sama vznítila (teplota vznícení). Tabulka ukazuje teploty vznícení pro různé látky.

Materiál	Teplota vznícení (°C)
papír	nad 185
seno	233
dřevo	270
sláma	310
tkaniny	nad 250
len	260
bavlna	450
mouka	440
nafta	250
petrolej	380
benzín	470

Staré způsoby rozdělávání ohně

Křesadlo a ocílka

Ocílkou se rozumí kousek kovu z uhlíkaté oceli. Jako křesadlo lze použít cokoliv dostatečně tvrdého (tvrdšího než ocílka) s hranou: pazourek, tupou stranu nože atd. Hranou křísnete proti ocílce. Po směru křísnutí vyletí jiskry. Pokud ne, buď jste křísli malým tlakem, nebo hrana křesadla není dobrá. Jiskry se snažte cílit na troud. Po zachycení jiskry foukejte a skládejte troud, aby se žhavé jádro rozšířilo a troud se pokud možno vzňal.

Lze také křesat ocílkou o křesadlo. V tomto případě ale jiskry vyletují jakoby směrem nahoru a je nutné držet v jedné ruce křesadlo i troud (křesadlo bývá položené na troudu).

Ohňový pluh

Pravděpodobně nejstarší známý způsob rozdělávání ohně. Do desky z měkkého dřeva uděláte rýhu. Vezmete si větev z tvrdého dřeva, uděláte na jejím konci rýhovanou tupou špičku. Touto špičkou pak jezdíte v rýze sem a tam. Díky tření a odtrhávání drobných vláken se pak rozdělá oheň. Tento způsob je však velmi pracný a zejména ve studeném počasí rýha rychle chladne.

Luk a vrták

Další z velmi starých způsobů. Do základny z měkkého dřeva uděláte kousek od kraje důlek. K tomuto důlku uděláte od kraje úzký výřez ve tvaru V. Pod důlek umístěte troud. Dále potřebujete luk (z ohnuté větve nebo prutu) a vrták z tvrdého dřeva s kulatou špičkou. Vrták nahoře přidržujete kamenem nebo kusem dřeva. Navléknete na vrták tětivu luku a rychlým otáčením vrtáku vytváříte tření. Je potřeba vyrobit černý prášek za aplikace tlaku a rychlosti, přičemž vzniká i množství kouře. Když máte prášek, trochu povolíte tlak a zvýšíte rychlost. Prášek začne žhnout a odpadávat na troud. A pak už jen foukáte...

Ohnivý píst

Tento způsob byl poprvé popsán v polovině 18. století. Nicméně přišel mi opravdu zajímavý a dodnes je tak málo rozšířený, že jej v krátkosti zmíním. Vyvinul se nezávisle u několika národů, které používaly foukačky (zbraně na šipky).

Princip ohnivého pístu je jednoduchý. Na špičku pístu umístíte troud. Píst zasunete malý kousek do válce. Prudkým úderem do pístu zasunete celý píst dovnitř. Rychlým stlačením vzduchu vznikne vysoká teplota, která rozežhne troud. Stejný princip využívají i dieselové motory. Po úderu píst rychle vytáhne a foukáte. Pokud troud nežhne, zkuste to znova a větší silou.

Zdroje:
http://www.svetoutdooru.cz
Charvátová V.: Praktické poznatky ze zjišťování příčin vzniku požárů ve vazbě na požární bezpečnost staveb a technologií (2008)
http://lesnizelva.blog.cz
http://bushcraft.cz
http://www.okoun.cz/boards/survival?f=20110316-111035
http://www.okem.cz/jak-rozdelat-ohen/
http://divosi.xf.cz/Rozdelavani%20ohne%20kresanim.html
https://skwbushcraft.wordpress.com/2014/02/22/clanok-hosta-firesteel-a-podpalovy-material-k-zalozeni-ohne/
http://www.doomguide.com/book/dsg_06_05.php

Troud

Troud obecně je látka schopná vznítit se velice jednoduše, zpravidla jedinou jiskrou nebo žhnoucím uhlíkem. U všech druhů troudů platí několik pravidel, které je dobré dodržovat:

• Sbírejte si jej do zásoby - ne vždy je možnost opatřit troud na místě rozdělávání ohně
• Před použitím je nutné jej velice dobře vysušit
• Skladujte a udržujte troud vždy v suchu - mokrý nebo vlhký je Vám na nic
• Snažte se ho vyrobit co nejjemnější - jemná vlákna lépe chytnou
• Před samotným použitím troud načechrejte, aby měl více vzduchu

Troudy je samozřejmě možné také kombinovat, např. po rozfoukání hubky z choroše dožhava přiložíte suchou trávu, která se vznítí.
A teď už jednotlivé typy troudu:

Trouchnivé dřevo Lze jej získat např. ze starých pařezů nebo dlouho ležících padlých kmenů.
Lýko, drcená kůra z lípy Vnitřní strana kůry nadrcená na jemná vlákna. Lepší volit stromy s měkčím dřevem, chytají lépe.
Mech Sušené mechy a lišejníky. Po chycení jiskry většinou jen doutnají, obvykle nutné použít další troud.
Choroš (hubka) neboli troudnatec kopytovitý je houba rostoucí na bucích a břízách. Je z něj použitelná jen určitá část (viz obrázek, část 4, případně část 3). Potřebnou část je vhodné rozřezat na plátky 0,5 cm tlusté, namočit a opatrně lehce rozklepat (jako řízek :-) ). Po vysušení je dobré ještě choroš nechat nějaký čas (min 36 hodin) louhovat v roztoku potaše nebo bukového popelu. Výsledná hubka pak mnohem lépe chytá jiskru. Rovněž, pokud je povrch hubky příliš hladký, hranou nože jej snadno načechráte a zdrsníte, čímž vytvoříte příhodnější podmínky pro zachycení jiskry.
Jemné konce/vršky vysokých travin Jemné, načechrané konce vysoké trávy.
Chmýří (pampeliška, bodlák, orobinec, rákos) Chmýří je asi nejlépe chytající troud. Je načechrané a při tom tvoří hustou síť z jemných vláken. Chytá velmi ochotně a rychle hoří.
Suchá tráva, seno Je potřeba mít velmi jemnou trávu, případně ji nadrtit. Velmi se osvědčuje jako přídavný troud k jiným typům troudu, ale lze ji používat i samostatně.
Sláma Většinou je nutné ji pořádně nadrtit.
Kapradí Sušené kapradiny různých druhů.
Hobliny z březové kůry Vyrábí se z vnitřní strany březové kůry. Ostrý nůž přiložíte ostřím kolmo ke kůře. Tahy do boku pak seškrabujete jemné hoblinky, které jsou schopné zachytit jiskru.
Staré hnízdo Hnízda některých menších ptáků se skládají převážně z trav a drobných větviček. Opuštěné, staré (a taky suché) hnízdo může po načechrání posloužit jako výborný troud.
Práchno Práchno je zuhelnatělá textilie z přírodních materiálů. Velmi dobře chytá jiskru. Nejjednodušeji si ji vyrobíte následujícím postupem. Do kovové krabičky nastřihejte kousky textilie (nejlépe lnu, popř. bavlny) tak, aby krabička byla co nejvíce plná. Krabičku zavřete. Pokud příliš těsní, je potřeba do ní udělat díru (hřebíkem), aby měly kudy unikat vznikající plyny. Krabičku dáte na 30-45 minut do ohně. Po vyjmutí a zchladnutí je práchno hotové.
Vata, buničina I když se jedná o moderní záležitost, přidávám ji sem. Může se Vám někdy hodit. Opět dobře načechrat!

Zdroje:
http://www.svetoutdooru.cz
http://lesnizelva.blog.cz
http://bushcraft.cz
http://www.okoun.cz/boards/survival?f=20110316-111035
http://www.okem.cz/jak-rozdelat-ohen/
https://skwbushcraft.wordpress.com/2014/02/22/clanok-hosta-firesteel-a-podpalovy-material-k-zalozeni-ohne/

Míry a váhy používáné na přelomu 13. a 14. století II

Část II.: Staré plošné míry

Pokračujeme v měrách, které zavedl Přemysl Otakar II. Tentokráte se podíváme na míry plošné. Většina z nich vychází z obhospodařovávání (vlastní) půdy.

Základní jednotkou (zejména pro placení daní) byl lán. Lán znamenal výměru pole, které je sedlák schopný obdělávat s jedním párem volů. Přemysl O. II. zavádí různé velikosti lánů v závislosti na stavu, ke kterému daný vlastník pozemku příslušel. Důvod byl jednoduchý: platila se daň z polností. Pozemky byly rozděleny na lány a za každý jeden lán se platil stejný obnos. Je vidět, že čím nižší stav člověk měl, tím více daní platil, neboť jeho pozemek byl rozdělen na více lánů než stejně velký pozemek královský.

Lán královský	191 820 m2	12 kop záhonů	720 záhonů	5400 brázd
Lán kněžský	175 835 m2	11 kop záhonů	660 záhonů	4950 brázd
Lán zemanský svobodný	159 850 m2	10 kop záhonů	600 záhonů	4500 brázd
Lán sedlský (selský)	127 880 m2	8 kop záhonů	480 záhonů	3600 brázd

Čtvrt	Lán se dělil na 4 čtvrtě (čtvrtiny lánu), každý o výměře 15 jiter (celkem 47 955 m2).
Prut čtvereční (hon čtv.)	výměra o velikosti 1 x 1 hon, tj. 15 985 m2. Prut čtv. se dělil na pět jiter, 3 pruty tvořily čtvrt (lánu).
Jitro, strych, korec	značilo pole, které byl sedlák schopen zorat od rána (jitra) do poledne, se změnou velikosti jitra pak až do večera. Pro jitro se vžil také výraz strych nebo korec. Jednalo se o nádoby na obilí a platilo pravidlo, že na osetí jednoho jitra bylo potřeba jednu plnou nádobu obilí (1 strych/korec). Proto se tyto duté míry přenesly i na míry plošné.
Provazec čtv.	výměra 1 x 1 provazec, 639,4 m2. 5 provazců dalo jitro.
Záhon	Jitro se též dělilo na záhony a brázdy (1 jitro = 12 záhonů). Dva záhony vždy čítaly 15 brázd, a to tak, že první záhon měl 7 brázd a druhý 8.
Brázda	Brázda vytvořená pluhem o šířce jedné stopy a délce jednoho honu. Plocha jedné zorané brázy byla cca 35,5 m2.
Loket čtv.	byl nejmenší používanou plošnou mírou. Vzhledem k jeho velikosti (0,35 m2) se hodil pouze na drobné výměry.
Měřice	je míra, která se v Rakousku používala namísto jitra. Měla velikost ⅔ jitra/korce (2 131 m2). Původně se jednalo o míru dutou a stejně jako korec se stala plošnou mírou značící výměru, kterou lze osít jednou měřicí obilí. U nás se používala na Moravě.

Lán královský	191 820 m2	12 prutů čtv.	60 jiter	300 provazců čtv.
Čtvrt	47 955 m2	3 pruty čtv.	15 jiter	75 provazců čtv.
Prut čtvereční (hon čtv.)	15 985 m2	5 jiter	25 provazců čtv.	60 záhonů
Jitro, strych, korec	3197 m2	1 ½ měřice	5 provazců čtv.	12 záhonů
Provazec čtv.	639,4 m2	18 brázd
Záhon	266,4 m2	první záhon 7 brázd, druhý 8 brázd
Brázda	35,5 m2	101 ½ loktů čtv.
Loket čtv.	0,35 m2
Měřice	2131 m2	⅔ jitra

Míry a váhy používané na přelomu 13. a 14. století

Část I.: Staré délkové míry

Většina délkových měr byla původně odvozena od rozměrů lidského těla. Některé míry dokonce nesly název části lidského těla, které odpovídaly. Protože definice podle lidského těla byla značně proměnlivá, rozhodli se někteří panovníci používání měr sjednotit. První zásadní krok učinil Přemysl Otakar II., který vyhlásil královské míry a nechal je zapsat do Desek zemských (1268, bohužel krom jediného svazku se nedochovaly kvůli požáru na Pražském hradě r. 1541). Drobné úpravy zavedl Jan Lucemburský, Karel IV. pak celý systém znovu přepracoval. Míry se upravovaly v historii ještě mnohokrát. Pro naše účely se však zaměříme na míry, které platily ještě před úpravou Karla IV, tedy v zásadě na systém Přemysla Otakara II. Měřilo se obyčejně laťovými měřidly, dělenými na níže uvedené míry, výjimečně se používal provaz.

Zrno (ječné)	bylo měrou, ze které vycházel celý systém. Jednalo se opravdu o průměrnou délku zrna ječmene, tedy okolo 0,492 cm. Čtyři zrna pak tvořila 1 prst.
Prst	značil šířku prstu, tj. 1,97 cm. Čtyři prsty tvořily dlaň.
Dlaň	neboli šířka dlaně, 7,88 cm.
Palec, coul	Palec, později nazývaný coul udával šířku palce, jakožto nejšiřšího prstu, tehdy 2,46 cm (dnes 2,54 cm). Palec byl stejně široký jako délka 5 ječných zrn.
Pěst	odpovídala 4 palcům (nebo 20 zrnům), 9,856 cm.
Čtvrt	značila čtvrtinu lokte (pražského), 14,94 cm, nebo 6 palců.
Píď	udává vzdálenost mezi špičkou malíčku a špičkou palce při roztažených prstech, tj. 8 palců, nebo 10 prstů, nebo 19,71 cm.
Stopa, střevíc	byla odvozena od délky chodidla, tedy 4 dlaně, nebo 29,64 cm.
Loket (český)	byl asi nejpoužívanější jednotkou, jakožto délka paže od lokte po konečky (natažených) prstů. Lokty byly různých délek: moravský 78,72 cm, slezský 57,85 cm, pražský 59,81 cm, vídeňský 77,76 m. Prakticky každá země měla svůj vlastní. Proto Přemysl Otakar II. v rámci zemí Koruny české stanovil, že délka českého lokte bude odpovídat 120 zrnům (3 pídím / 24 palcům / 30prstům), tzn. délce 59,14 cm.
Krok, kročej	udával délku kroku dospělého člověka. Krok byl asi 1½ lokte, nebo také 36 palců (88,71 cm).
Sáh	značí rozpětí rukou s nataženými prsty. Český sáh měřil 1,778 m (nebo 3 lokte (české)).
Látro, lachtr	také zvané jako hornický sáh (německy lachter), byla hornická míra hlavně pro měření hloubky. Udávala vzdálenost od paty po špičky prstů člověka se vzpaženýma rukama (nad hlavou), v Čechách 4 lokte (české), nebo také 2,366 m.
Prut	byl opravdu prut nebo bidlo o délce 8 loktů (4,732 m), které užíval sedlák k přeměřování luk.
Provazec, řetězec	měl délku 42 loktů. Své jméno dostal po měřicí pomůcce, kterou královští úředníci používali k měření. Nejdříve to byl provaz, později se měřidlo začalo vyrábět z materiálu, který odolával povětrnostním podmínkám a teplem se příliš neroztahoval: namísto provazu se používaly mosazné řetězce.
Hon	Jako hon se udávala vzdálenost, kterou by měl zdravý člověk uběhnout, aniž by musel odpočívat. Ze zemědělství se definoval jako 60 obrátek kolečka plužného (o průměru 66 cm). Hon měřil 124,19 m (5 provazců / 210 loktů).
Míle (česká)	z latinského mille (tisíc), původně znamenala 1000 kroků. Délka kroku i míle se průběžně měnily. Přemysl Otakar II. ustanovil délku české míle na 60 honů (7451,4 m)
Kolečko plužné	Jednalo se o vzdálenost, za jakou se o celou jednu obrátku otočí kolečko od pluhu o průměru 66 cm, tedy as 2,07 m. 60 obrátek kolečka bylo v 1 honu, 60 honů pak v 1 míli.