čtvrtek 15. srpna 2019

Identifikační obětiny

Obětiny byly předměty, které lidé v různých kulturách obětovali svým bohům. Mohlo se jednat, o jídlo, řemeslné výrobky, vzácné suroviny nebo předměty, které měly něco zastupovat – tzv. identifikační obětiny.

Identifikační obětiny byly drobné trojrozměrné plastiky z nejrůznějších materiálů (vosku, hlíny, kamene, dřeva, železa, cínu, olova, ale také stříbra a zlata) představující napodobeniny lidských a zvířecích postav, nemocných orgánů a končetin, rostlin, staveb či věcí denní potřeby. Mezi nejčastější podle dochovaných pramenů patřily obětiny očí, rukou, kyčlí, ňader, srdcí, dále se hojně vyskytovaly uši, nosy, tváře, rty, palce a zároveň i „sošky“ zvířat.

Obětina očí z vosku.
Nejstarší formy obětování prostřednictvím identifikačních obětin za použití nejrůznějších materiálů jsou známy ze starověkého Egypta. Máme mnoho nálezů taktéž ze starověkého Řecka, Říma, od Germánů a z celého období středověku a novověku až po začátek 20. století. Zřejmě se věřilo, že bohové s větší pravděpodobností přihlédnou k jejich problémům a přáním, budou-li jim obětovány hmotné, tedy „skutečné“ podoby těchto lidských tužeb či díků. Křesťanství instituci votivních darů převzalo a do určité míry i dále rozvinulo. Zejména víru ve společenství svatých, kteří skrze prostor a čas mohou být lidem na zemi prospěšní, tedy pomáhat jim svými přímluvami u samotného Boha. Nicméně výsadní postavení mezi „svatými přímluvci“ získala velmi záhy Panna Maria, jako všemohoucí přímluvkyně a zprostředkovatelka mezi nebem a zemí, které věřící projevovali největší důvěru a lásku.
Ruka z vosku.
Oběť většinou bývala spojena s cestou k některému ze známých poutních míst, tzn. na místo velké náboženské tradice, místo spojené s nějakými zázraky (zejména s mocí léčit a uzdravovat po tělesné i duševní stránce) apod. V chrámu poutník danému světci obětoval s k tomu účelu danou modlitbou nějaký předmět. Velmi často šlo o předmět pro takový případ speciálně zhotovený. Oběť měla tím větší účinnost, čím větší bylo strádání poutníka a také čím dražší či vzácnější obětina byla. Větší síla se přisuzovala obětina vlastnoručně zhotoveným. Pouť sama o sobě mohla být také obětí.

Ať už věřící obětoval kterémukoli ze světců, význam ponechání obětiny v chrámu spočíval ve víře, že votant tímto způsobem zůstává ve světcově blízkosti i po svém odchodu. Navíc, čím blíže byl jeho dar oltáři, tím spíše zajišťoval, že skrze něj si jej bude připomínat i samotný Kristus během každé mše, které je přítomen v podobě chleba a vína.

Srdce z vosku.
Velmi oblíbené byly identifikační obětiny z vosku. Vosk se dá snadno natvarovat do požadované podoby a zároveň se jednalo o zajímavý materiál, produkovaný včelami, podle tradice „panenským“ hmyzem, který člověk s oblibou pro vzájemný symbolický vztah přirovnával k Panně Marii, Boží rodičce. Voskové obětiny se vyráběly buď po domácku hnětením, nebo ve voskařských dílnách litím do forem.

Zdroj: BLAŽKOVÁ, Lenka. Příbramské voskařství v kulturním a historickém kontextu. Praha 2007. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta . Vedoucí práce Doc. PhDr. Irena Štěpánová, CSc.


Obětiny u nohou Panny Marie. B. Balbín, 1666.