Obětiny byly předměty, které lidé v různých kulturách
obětovali svým bohům. Mohlo se jednat, o jídlo, řemeslné výrobky, vzácné
suroviny nebo předměty, které měly něco zastupovat – tzv. identifikační
obětiny.
Identifikační obětiny byly drobné trojrozměrné plastiky
z nejrůznějších materiálů (vosku, hlíny, kamene, dřeva, železa, cínu,
olova, ale také stříbra a zlata) představující napodobeniny lidských a
zvířecích postav, nemocných orgánů a končetin, rostlin, staveb či věcí denní
potřeby. Mezi nejčastější podle dochovaných pramenů patřily obětiny očí, rukou,
kyčlí, ňader, srdcí, dále se hojně vyskytovaly uši, nosy, tváře, rty, palce a
zároveň i „sošky“ zvířat.
|
Obětina očí z vosku. |
Nejstarší formy obětování prostřednictvím
identifikačních obětin za použití nejrůznějších materiálů jsou známy ze
starověkého Egypta. Máme mnoho nálezů taktéž ze starověkého Řecka, Říma, od
Germánů a z celého období středověku a novověku až po začátek 20. století.
Zřejmě se věřilo, že bohové s větší pravděpodobností přihlédnou k jejich
problémům a přáním, budou-li jim obětovány hmotné, tedy „skutečné“ podoby
těchto lidských tužeb či díků. Křesťanství instituci votivních darů převzalo a
do určité míry i dále rozvinulo. Zejména víru ve společenství svatých, kteří
skrze prostor a čas mohou být lidem na zemi prospěšní, tedy pomáhat jim svými
přímluvami u samotného Boha. Nicméně výsadní postavení mezi „svatými přímluvci“
získala velmi záhy Panna Maria, jako všemohoucí přímluvkyně a
zprostředkovatelka mezi nebem a zemí, které věřící projevovali největší důvěru
a lásku.
|
Ruka z vosku. |
Oběť většinou bývala spojena s cestou k některému ze známých
poutních míst, tzn. na místo velké náboženské tradice, místo spojené
s nějakými zázraky (zejména s mocí léčit a uzdravovat po tělesné i duševní
stránce) apod. V chrámu poutník danému světci obětoval s k tomu účelu danou
modlitbou nějaký předmět. Velmi často šlo o předmět pro takový případ speciálně
zhotovený. Oběť měla tím větší účinnost, čím větší bylo strádání poutníka a
také čím dražší či vzácnější obětina byla. Větší síla se přisuzovala obětina
vlastnoručně zhotoveným. Pouť sama o sobě mohla být také obětí.
Ať už věřící obětoval kterémukoli ze světců, význam
ponechání obětiny v chrámu spočíval ve víře, že votant tímto způsobem
zůstává ve světcově blízkosti i po svém odchodu. Navíc, čím blíže byl jeho dar
oltáři, tím spíše zajišťoval, že skrze něj si jej bude připomínat i samotný
Kristus během každé mše, které je přítomen v podobě chleba a vína.
|
Srdce z vosku. |
Velmi oblíbené byly identifikační obětiny z vosku. Vosk
se dá snadno natvarovat do požadované podoby a zároveň se jednalo o zajímavý
materiál, produkovaný včelami, podle tradice „panenským“ hmyzem, který člověk s
oblibou pro vzájemný symbolický vztah přirovnával k Panně Marii, Boží rodičce.
Voskové obětiny se vyráběly buď po domácku hnětením, nebo ve voskařských
dílnách litím do forem.
Zdroj: BLAŽKOVÁ, Lenka. Příbramské voskařství v kulturním a
historickém kontextu. Praha 2007. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta . Vedoucí práce Doc. PhDr. Irena Štěpánová, CSc.
|
Obětiny u nohou Panny Marie. B. Balbín, 1666. |
Žádné komentáře:
Okomentovat